Vápencové lomy na Americe

...v záblesku skal se otevírá tajemný kraj,
břízy se kloní k hladině jezer, pozemský ráj.
Kdysi tu býval vápennej lom a znovu má být,
ti, co u koryt sedí, neslyší výkřik, nechte ho žít, nechte ho žít...



I kdyby bylo o Americe již všechno napsáno, dál sem budou jezdit nové a nové generace. Znovu budou pátrat ve štolách, znovu budou poslouchat příběhy. Je zbytečné jim popisovat cestu dlouhými štolami, sestupy do hlubokých lomů, krvavé západy slunce na skalních stěnách. Žádný popis Ameriky není dost výstižný, to si musí každý prožít sám.

z textu o historii lomů Amerika od CMA


17. dubna 2012: Dopněna a přepsáná kapitola o Hagenově štole.
18. října 2011: Upraveny fotky u Jižního kříže, Kamenska, Malého Kamenska, Pusťáku, Želvy a Sovího ráje.
17. října 2011: Konečně doplněny fotky Šamoťáku. Nyní je tak u každého lomu aspoň jedna fotka.
6. června 2011: Přidány nové fotky Velké Ameriky, Mexika, Malé Ameriky, Modlitebny a Liščárny.

Lom (Jan Skácel)

Den byl jak nachové dobrodružství tuláka
zatknuté za čepicí.
Končila pole.
A tráva větrem ohýbaná k zemi - zněla.
Ten dvojí zpěv byl důvod křídel.

Byl tam i lom až na dno vylámaný.
A na dně lomu bylo ohniště
a kameny v kruhu místo sedátek.
A byl tam balvan z poloviny otesaný dláty,
na který zapomněli.

Nikdo ho nechtěl , zůstal sám a zbyl.

Dlouho a dlouho díval jsem se dolů.
To už tak bývá. Hloubky lákají
a zná to voda,
někdy zná to nebe,
zábradlí dovede to nazpaměť
a prázdný lom vzpomíná obráceně.

Ležel jsem při kraji a svíral v prstech
kořínky trávy.
Máta voněla.
Slyšel jsem teplé vodopády švestek
a strach mi vězel v hrdle,
prastarý dobrý strach mi našeptával,
že kdyby se to se mnou utrhlo,
sletěl bych po hlavě.

Po dlouhé době pocítil jsem úzkost
z čehosi jiného.
Velikou radost, že se umím bát
tak jako tenkrát, jako před lety,
s rozkvetlým petrklíčem v krku.

Neslyšně tekl pod váhou těla písek,
pálilo slunce, ve vzduchu byl líh,
pod stromy leželo
tak mnoho napadaných švestek.

A den byl nachový.

Soumrak barvil bledé skalní stěny do ruda. Hladina jezera v opuštěném lomu se vlnila pod vorem, na němž skupina trampů plula k malému poloostrovu na protější straně lomu. Sem se šlo dostat jen takto – na jedné straně byl tento kus země chráněn prudkým svahem, zbytek omývaly vody jezera.

Nedlouho poté již šero ozářil táborový oheň rozžatý u vstupu do jedné ze štol, kterými byl lom protkán. Do houstnoucí tmy zaznívaly tóny kytar a zpěv několika hlasů. Plameny ohně se zrcadlily v jezerních vodách a odrážely od okolních stěn. Byl to úchvatný obraz. Nejmladší z trampů, Jerry, byl tou podívanou uchvácen. Byl zde poprvé a připadal si jak někde na Divokém západě. Byl by se kochal hodiny, kdyby na něj nepromluvil Bob, mající v partě značnou autoritu:

„Někdo by měl skočit pro vodu. Ta, co tu máme, do rána stačit nebude. Ať jde třeba Jerry, aspoň to tu víc pozná a prozkoumá.“

„Vždyť voda je tady všude kolem...“ reagoval Jerry.

„Jenže ta voda z jezera se nedá pít. Tam,“ ukázal do černého otvoru, „ve štole je studánka.“

„Ve štole? Takhle potmě jít někam do štol?“

„Snad se nebojíš tmy? To si říkáš tramp?“

„No, dobře... Ale jak tu studánku najdu? A taky, slyšeli jste přece ty pověsti, co se o štolách vyprávějí...“

„Že tam straší? Copak věříš pohádkám?“

„A co když to nejsou pohádky?“

„Vem si s sebou ještě Peta, ten ti všechno ukáže. A taky se s ním nebudeš bát jak malé děcko.“

Jerry zahanbeně vstal, sebral polní lahve ležící kolem, z ohně vytáhl hořící větev jako pochodeň a odhodlaně zamířil k ústí štoly. V patách za ním Pet, který si neodpustil poznámku:Malá galerie „Nechceš vzít za ručičku?“

Jerry neodpověděl a za chvíli již dorazili ke skalnímu komínu, který stoupal strmě vzhůru. Mlčky vyšplhali po ocelovém laně do horního patra štol. Skalními okny se jim otevřel nádherný výhled na temnou hladinu jezera a stěny lomu, na nichž se mihotalo světlo ohně. Nezdržovali se však dlouho pohledem a vykročili tmavou štolou do nitra skal.

Minuli několik odboček, když se náhle ozvalo šustění a něco se na ně ze tmy vrhlo. Jerry zařval, upustil svoji větev a málem se dal na útěk. Bylo to však jen hejno netopýrů, které vyplašili světlem a duněním svých kroků. Pet se jen ušklíbl a spolkl další jedovatou poznámku.

Za chvíli již stanuli před studánkou. Byla to vlastně jen prohlubeň, do které stékala voda odněkud ze skály. Byla však nápadně průzračná a ve svitu plamenů se třpytila jak hromada drahokamů. Nad studánkou visela zavěšená kolejnice a kovová tyč. Snad se údery do ní kdysi svolávali dávní dělníci pracují ve štolách. Nebo...

„To je ten gong, jak se o něm říká...“ začal stísněně Jerry.

„...že zazvoněním na něj přivoláš přízraky a duchy?“ dokončil Pet. „Tak to vyzkoušíme, ne?“

„Hele, neblázni, takové věci by se neměly pokoušet...“ namítal Jerry.Hagenův zvon

Pet však již tyčí udeřil do gongu. A znova, a ještě jednou. Zvuk se rozléhal štolami, vracel se s ozvěnou, až zanikl kdesi v hlubinách podzemního labyrintu. Ve vzduchu ještě vibroval zvuk gongu, když se náhle z hlubin podzemí ozvaly kroky, rychlé a pravidelné kroky. Někdo, nebo něco spěchalo sem. K nim...

Jerry už to nevydržel a dal se na útěk. Bylo mu už dočista jedno, že ho budou považovat za zbabělce, hlavně pryč z toho prokletého místa.

„Počkej,“ volal za ním Pet, „dělají si z nás srandu, chtějí nás vystrašit...“

Jerry však neposlouchal. Proběhl štolou ke komínu a div, že nespadl dolů, jak spěchal. Po laně sklouzl tak rychle, až si ruce rozedřel do krve.

Bob vstal od ohně a zmateně zíral na Jerryho tvář, v níž se zračila čirá hrůza, když vyběhl ze štoly.

„Co se stalo? Kde je Pet?“ ptali se všichni překotně.

„On... zazvonil na gong... tam u studánky... a něco přišlo... Pet si myslel, že je to váš vtípek... chtěl si na vás počkat...“ udýchaně vysvětloval Jerry.

„Ale vždyť jsme byli všichni tady u ohně,“ namítl Bob. „Možná se po štolách toulá někdo cizí. Měli bychom se na to podívat.“

„Já nikam nejdu,“ prohlásil rezolutně Jerry, „někdo se musí přece starat o oheň.“

„Dobře, tak třeba Fred, Joe a Bill by mohli jít mnou.“

Jmenovaní trampové vstali, vzali z ohně další pochodně a spěšně zamířili s Bobem do štoly. Vyšplhali vzhůru. Nikde nikdo, jen ticho štoly.Rozcestí štol

„Pete? Pete!“

Odpovědí jim byla jen ozvěna. Spěšně se pustili štolou dále. Když dorazili na odbočku k chodbě se studánkou, jakoby se k nim donesl tichý, zlomyslný smích.

„Blbec jeden,“ ulevil si Bill.

A to již stanuli u studánky. Všude však pusto a prázdno. A tu se k nim ze štoly vedoucí dále donesl opět ten smích. Rozběhli se tam. Leč záhy narazili na konec chodby. Nechápavě se tedy vraceli zpět a pátrali ve všech odbočkách a výklencích. Nikde ani noha, jen několik vyplašených netopýrů jim kroužilo nad hlavami.

Dorazili opět ke studánce. V bahně štoly se cosi zalesklo. Fred se pro to shýbl. Byl to německý bajonet, jaký se používal za druhé světové války. Na čepeli bylo švabachem vyryto jakési německé heslo. Otočil jej a v září pochodně se zaleskla dvě slova, snad jméno majitele:
Hans Hagen.

„Vidíte to?“ zašeptal Fred.

Ostatní ho však nevnímali a ztrnule zírali na hladinu studánky. Její kdysi třpytivá voda byla temně rudě zbarvena. Stejnou barvou jakou má i krev...

* * *

Stojím na rozcestí dvou chodeb. Nemám plány štol, tak jen matně tuším, kde mohu být. Chvíli uvažuji a pak zamířím do menší z nich, zřejmě odbočky z hlavní štoly. Ujdu sotva pár kroků a baterka, která mi až dosud věrně sloužila, náhle pohasne a svítí jako bludička. Domlouvám baterce a kráčím dále. Teď zhasla úplně. A zase. Uvažuji, zda se nemám vrátit. Zvědavost však vítězí a věřím, že se svítilna vzpamatuje. Vidím tak na metr před sebou. Když tu se najednou z šera vynoří vodní hladina. Malá studánka, nad níž visí zrezavělý gong. Není pochyb, nacházím se v Hagenově štole.

Nebyl to strach, jen jakýsi respekt. Tiše jsem stála a zírala na stěny této tajemné štoly. Na gong jsem se zazvonit neodvážila. Jakoby tu něco viselo ve vzduchu. Jako bych tu nebyla sama... V jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že jsem koutkem oka zahlédla stín postavy. Řekla jsem si, že pro dnešek to už vážně stačilo, a potácela se k východu. Baterka se kupodivu rozsvítila hned, jak jsem se dostala do hlavní štoly. A pak že nejsou věci mezi nebem a zemí...

* * *

V srdci Českého krasu, mezi obcemi Srbskem, Bubovicemi a Mořinou se v lesích ukrývá několik opuštěných lomů. Velká AmerikaNavzájem jsou propojeny spletí chodeb. Ačkoli existují jejich plány, kdo může tušit, co se skrývá za četnými závaly a zídkami? Jaká tajemství se tady asi skrývají?

Dnes se tu již dávno netěží. Bývaly doby, kdy se to zde hemžilo trampy a jinými romantickými dušemi. Snad v každém z lomů plál do noci oheň a zaznívaly tóny kytary a zpěv. Však se v jedné trampské písni o Americe zpívá: „V záblesku skal se otevírá tajemný kraj, břízy se kloní k hladině jezer, pozemský ráj.“ Každý z lomů měl také své pojmenování. Jak romanticky jen znějí názvy Malá Amerika, Mexiko, Soví ráj, Sluneční lom či Jižní kříž.

Dnes je tu již pusto. Trampské písně zmlkly. Ohně uhasly. Lomy jsou obehnány řetězy a mřížemi, nad nimiž se hlasitě kochají němečtí turisté. Naštěstí ten, kdo ví a zná cestu, může těmto davům uniknout a nalézt klidné místo na dně lomu či ve věčném tichu štoly.A v tomto tichu pak vyznívá ona dávná legenda ještě strašidelněji a tajemněji. Po štolách tu prý obchází přízrak německého vojáka Hanse Hagena, který má na svědomí mnohá neštěstí. Přičítají se mu pády ze srázů, uvolněná lana visící ze skal, závaly v podzemí a další nehody způsobené spíše lidskou neopatrností. Jsou však i příhody, které zamrazí svojí nevysvětlitelností. Kolik jsem jich Mřížejen slyšela u různých ohňů...

Hans Hagen byl prý voják wehrmachtu, který se ztratil své jednotce v těžkých bojích května roku 1945. Před skupinou partyzánů se ukryl v místních lomech. Někteří tvrdí, že snad nalezl smrt za závalem, který způsobil granátem vrženým vstříc partyzánům. Jiní soudí, že v temném bludišti spáchal sebevraždu. Podle dalších teorií to byl německý správce lomů, který zešílel a ve štolách přepadal nicnetušící trampy, kteří sem záhy po válce začali jezdit. Ať to bylo jakkoli, jisté je, že Amerika takto získala svého tajemného a nebezpečného strážce.

Kdysi se tu ztratila mladá dívka, Hanka se jmenovala. Zmizela, když si do slepé štoly odskočila na záchod. Její přítel, který se ji vydal hledat, když se dlouho nevracela, nalezl jen její baterku pohozenou u stěny štoly. Marně ji hodiny a hodiny hledal. Zmizela beze stopy. Její památku připomíná mohyla navršená v ústí štoly v lomu Jižní kříž...

Mnoho jiných zaplatilo za svoji opovážlivost, s níž pátrali ve štolách či si dokonce troufli zavolat tajemného Hagena. Pravda, našli se i tací, kterým se nic nestalo, ale věřte, Hagen nikdy nespí a už si svou cestu najde.

A proto, vydáte-li se do těch končin, mějte úctu před oněmi legendami. I když třeba na takové pohádky nevěříte, je to součást tohoto kraje, jakoby byly vepsány do stěn a srázů lomů. A bez nich by myslím ztrácel část ze svého kouzla a čarovné krásy.

Sepsala Kawi na motivy pověstí Ameriky i svých zážitků
Báseň Jana Skácela o lomu však objevila Žemle